Škádlení patří k rovnocenným, kamarádským nebo partnerským vztahům. Chápáno je jako projev přátelství. Za škádlení se považuje žertování (popichování, zlobení) za účelem dobré nálady a není v něm vítěz, ani poražený.

Šikanování patří do násilných a závislostních vztahů. Za šikanování se považuje, když jeden nebo více jedinců úmyslně a opakovaně ubližuje druhým. Znamená to, že jedinci někdo, komu se nemůže ubránit, dělá, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje nebo to prostě bolí.

• Šikana podle typu agrese – prostředku týrání: fyzická, psychická a smíšená šikana, kyberšikana – jako specifická forma psychické šikany.
• Šikana podle věku a typu instituce: šikana mezi předškoláky, žáky prvního stupně a druhého stupně, učni, gymnazisty, šikana mezi vysokoškoláky, šikana v práci, šikana mezi vězni atd.
• Šikana z genderového hlediska: chlapecká a dívčí šikana, homofobní šikana, šikana chlapců vůči děvčatům, šikana dívek vůči chlapcům atd.
• Šikana odehrávající se ve školách s různým způsobem řízení: na jedné straně škola s demokratickým vedením a na druhé straně škola, případně výchovný ústav, s tvrdým hierarchicko-autoritativní systémem.
• Šikana podle speciálních vzdělávacích potřeb aktérů: šikana neslyšících, nevidomých, tělesně postižených, mentálně retardovaných jedinců apod.

• Posměšné poznámky na adresu jedince, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet.
• Kritika jedince, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
• Nátlak na jedince, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
• Příkazy, které jedinec dostává od jiných spolužáků či kolegů, zejména pronášené panovačným tónem.
• Skutečnost, že se jim podřizuje.
• Nátlak na jedince k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
• Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
• Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.

• Jedinec je často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
• Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
• Při přestávkách a volných chvílích jedinec vyhledává blízkost učitelů, nadřízených či jiných autorit.
• Má-li jedinec promluvit před kolektivem, je nejistý, ustrašený.
• Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
• Stává se uzavřeným.
• Jeho školní prospěch či pracovní výkon se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
• Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
• Zašpiněný nebo poškozený oděv.
• Stále postrádá nějaké své věci.
• Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
• Mění svoji pravidelnou cestu do školy či práce a z ní.
• Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole či práci.
• Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.

• Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
• Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
• Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
• Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno i pozorovat strach.
• Ztráta chuti k jídlu.
• Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí dovoz či odvoz autem.
• Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
• Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. „Nechte mě!“
• Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
• Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad.
• Zmínky o možné sebevraždě.
• Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
• Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
• Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
• Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
• Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma.
• Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.).
• Dítě se vyhýbá docházce do školy.
• Dítě se zdržuje doma více, než mělo ve zvyku.

Šikanování je nemoc skupinové demokracie a má svůj zákonitý vnitřní vývoj. První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený nebo nevlivný, na jehož úkor je prima si dělat „legrácky“. Pak to ale jde dál, skupina si najde jakéhosi otloukánka. Třetí stadium je už klíčové, kdy se vydělí jádro útočníků a systematicky začne šikanovat nejvhodnější oběti. Do této chvíle lze věci jasně řešit. Následně ale dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro opravdu slušné jedince a celé skupina se stává krutou. V pátém stadiu – totalitě – se stane šikanování skupinovým programem.

Je důležité zdůraznit, že obecné a zjednodušené návody v podobě kuchařek a receptů na šikanu neplatí. Hrozí nebezpečí, že někdy více ublíží, než pomohou. Ve světě zatím tento trend převažuje. Účinná a bezpečná pomoc vyžaduje odlišení šikany od příbuzných fenoménů, vnitřní zmapování šikanování a alternativní léčbu. Při řešení konkrétního případu šikany je nutné respektovat stadium a formu šikany. Přihlížet je nutné také k dalším kritériím, například k přítomnosti a intenzitě závislosti mezi agresorem a obětí, síle a typu zakrývajícího a protiúzdravného systému. Vždy byste se tedy měli obrátit na odbornou pomoc. Situaci by měla zvládnout vyřešit škola s případnou pomocí poradenských zařízení. Pokud se však již jedná o případ, kdy si škola poradit neumí, je možné se obrátit na lokální pedagogicko-psychologické poradny, psychology, psychiatry či Policii ČR.

Pokud se domníváte, že šikana již nabyla takového rozsahu a takové podoby, aby bylo možné kvalifikovat ji jako přestupek, nebo že případně byla naplněná skutková podstata trestného činu, je vhodné obrátit se i na Polici ČR. Není nutné, abyste sami přesně rozhodli, o kterou z uvedených dvou možností jde. Na Policii ČR se obraťte i v případě podezření na jednu z nich.

V právní praxi bývá pojem šikana používán jako synonymum pro „úmyslné jednání, které je namířeno proti jinému subjektu a které útočí na jeho důstojnost“. Z hlediska výkladu pojmu šikanování není důležité, zda k němu dochází slovními útoky, fyzickou formou, nebo hrozbou násilí. Rozhodující je, kdy se tak děje úmyslně. Šikana není sama o sobě ještě protiprávním jednáním. Z hlediska zákona se zejména u počátečních stadií šikanování o přestupek nebo dokonce o trestný čin nejedná. Nicméně, některé její projevy, hlavně u pokročilých stádií šikan, jsou jednoznačně protiprávním jednáním.

Šikana naplňuje skutkové podstaty řady trestných činů a bývá postihována podle ustanovení trestního zákona, neboť v souvislosti s ní často dochází k páchání trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti.

Trestné činy, které se často váží k šikanování: omezování osobní svobody, vydírání, vzbuzení důvodné obavy, loupež, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci, znásilnění či pohlavní zneužívání.

• Zákon č. 56/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (školský zákon), řeší práva a povinnosti školy, žáků a studentů a jejich zákonných zástupců.
• Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje některé odstavce, které se týkají vztahů rodičů a dětí, odpovědnosti rodičů a výchovných opatření.
• Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se zabývá problémy dětí, které jsou nějakým způsobem ohrožené.
• Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
• Zákon č. 140/1961, ve znění pozdějších předpisů.
• Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže.
• Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení č.j 224 246/2008 – 50 ze dne 3. 12. 2008.

Zdroje: MŠMT, Kolář (2011)