Každé šikanované dítě reaguje na situaci jinak, vždy se však v jeho chování projeví nějaké změny. Záleží na mnoha okolnostech, především na stádiu šikany, na věku a osobnosti dítěte, na jeho rodinné situaci atd.

Rodiče, kteří se svým dítětem pravidelně hovoří o jeho pocitech a prožitcích, mají situaci o poznání jednodušší. V řadě případů se však dítě rodičům příliš nesvěřuje, přestože má s nimi láskyplný vztah. Pak musí rodič registrovat veškeré změny v chování dítěte. Často to bývá větší uzavřenost, neochota hovořit o škole a spolužácích, změna nálady, když přijde na tato témata řeč. Někdy si rodič všimne, že dítě chodí ze školy hladové, ve znečištěném nebo zmáčeném oblečení, že „ztrácí“ peníze či jiné věci.

Vysvětlení, jak k takovým nepříjemnostem došlo, bývají dosti nevěrohodná. Dítě neví, nemůže si vzpomenout, nechce o tom mluvit. V závažnějších případech se dítě snaží určitým místům a situacím vyhnout. Nechce chodit do školy nebo na kroužek a hledá pro to přijatelné důvody. Od počátečních výmluv na bolest hlavy či břicha může dospět až ke skutečným onemocněním, která mu v návštěvě školy mohou zcela objektivně zabránit.

Útěk je radikálním řešením neúnosné situace – a může to být útěk v pravém slova smyslu (z domova) či ve smyslu přeneseném (do fantazie, do nemoci). V krajním případě může dojít i k sebevražednému jednání. Další nápadnou změnou, kterou zpravidla rodiče zaregistrují, je zhoršení školního prospěchu. Jde o průvodní jev chronického stresu, jemuž je dítě vystaveno. Pochopitelně se takové zhoršení projeví nejprve v náročnějších předmětech, jako jsou jazyky a matematika. A i pozorný rodič může situaci chybně vyhodnotit. Dítě se zhorší v matematice, před odchodem do školy si stěžuje na bolest břicha – bojí se asi zkoušení. Přitom oba příznaky – jak zhoršení prospěchu, tak strach ze školy – mohou svědčit právě o šikaně.

Dále se může rodič setkat s tím, že dítě, které je ve škole šikanováno, odmítá určité věci či aktivity, které mu dříve nevadily. Nechce už nosit rovnátka. Nechce, aby ho do školy rodiče vozili autem. Nebo naopak žádá, aby dosáhlo určité změny – aby zhublo, povyrostlo, přestalo zadrhávat… Jen málokdy se stane, že šikanované dítě žádným způsobem nevolá o pomoc.

Projevy šikany se různí podle řady okolností, především pak v závislosti na stádiu, v němž se šikana nachází. Roli hraje též věk dětí a charakter školy či zařízení, kde k šikaně dochází. Učitel nejsnáze zaregistruje různé změny, které svědčí o zhoršeném psychosociálním klimatu dané třídy či skupiny.

Je třeba podotknout, že již u počáteční šikany vykazuje celá zasažená skupina určité změny. Především bývá patrná určitá tenze, stupňuje se tlak na konformní chování v rámci kolektivu. Ve výhodě je učitel, který se svou třídou pravidelně komunikuje i mimo výuku, např. v rámci třídnických hodin, při zájmových aktivitách apod. Pak nebývá obtížné změny třídního klimatu zaregistrovat.

Důležité je také věnovat pozornost kolektivu, který prochází nějakou změnou – příchod či odchod některého člena, zvýšené nároky vyvolané např. blížícími se zkouškami apod. Učitel či vychovatel si může všimnout mnoha varovných signálů. Zaslechne například nadávky či neobvyklé přezdívky, pozoruje změny v zasedacím pořádku apod. Pokud dříve vždy dobře připravený žák najednou nemívá nachystané pomůcky, nenosí úkoly nebo ztrácí věci, může jít o důležitý signál, že není něco v pořádku.

Často může pedagog zaregistrovat, že se některý žák vyhýbá určitým činnostem nebo místům. Nápadné je, když například nechce trávit přestávku se spolužáky a do třídy přichází až zároveň se zvoněním, spolu s vyučujícím. Nebo se může všemožně vyhýbat situacím, které představují pro šikanovaného žáka zvýšené riziko – převlékání se před a po tělesné výchově, pobyt na hřišti během velké přestávky apod. I pedagog, který není zvyklý na intenzivní kontakt s třídním kolektivem a který si osobních problémů dětí příliš nevšímá, zpravidla zaregistruje další nápadnou změnu, která se často šikanovaného žáka týká, a tou je zhoršení prospěchu. Zvláště je-li takové zhoršení způsobeno neodevzdáváním domácích úkolů či zapomínáním pomůcek, je na místě zvýšená opatrnost učitele.

Budiž také řečeno, že v některých případech sám pedagog (zpravidla) nechtěně a nevědomě šikaně svým chováním napomáhá. To když např. oslovuje určitého žáka přezdívkou (ve skutečnosti nadávkou), kterou mu vymysleli šikanující spolužáci. Jindy učitel v dobré víře nevhodným způsobem intervenuje do vztahů mezi žáky třeba tím, že poukáže na těžkou osobní situaci některého žáka a ostatní vyzve, aby s ním soucítili. Ještě závažnější jsou případy, kdy pedagog šikanu nepřímo iniciuje tím, jak nezvládá svou profesní roli. Např. projevuje-li ve škole své rasistické a xenofobní smýšlení, jedná-li se žáky autoritářsky apod.

Prvním místem pomoci by měla být v optimálním případě příslušná škola či školské zařízení. Měli by tam být k dispozici odborně připravení pracovníci (metodik prevence, výchovný poradce, příp. psycholog či speciální pedagog), kteří mají díky znalosti prostředí a kontextu dobré předpoklady k řešení nastalé situace. Pokud o těchto pracovnících šikanovaný žák neví anebo k nim nemá důvěru, je to již samo o sobě velmi závažným problémem.

Každá škola musí mít dle platné legislativy vypracovanou strategii prevence rizikového chování a zabezpečit pro tuto činnost příslušné pracovníky; nelze však zastírat, že v některých případech je tato povinnost naplněna spíše formálně. Šikanovaný žák se proto může obrátit na celou řadu jiných organizací a institucí. K dispozici jsou bezplatné anonymní poradny, internetové i telefonické linky důvěry i poradenská zařízení. Účinnou pomoc může šikanovanému žákovi (a celému třídnímu kolektivu) poskytnout zejména místně příslušná pedagogicko-psychologická poradna, příp. speciálně pedagogické centrum či středisko výchovné péče.

Novou službou s velkým potenciálem je i webová aplikace „Nenech to být“, která má podporu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a jejímž prostřednictvím lze na konkrétní případy šikany anonymně upozornit. Každý, kdo se cítí krácen na svých právech, má přirozeně též možnost obrátit se na Policii ČR. To je nezbytné zejména v případech, kdy je důvod předpokládat, že došlo ke spáchání trestného činu. Oznamovací povinnost má v takovém případě každý občan a její nesplnění může mít trestněprávní důsledky.

Český právní řád termín „šikana“ nezná, ačkoli se s ním můžeme stále častěji setkávat v odůvodnění rozsudků či v jiných právních dokumentech. To, že šikana není explicitně zmíněna v trestním zákoníku, však v žádném případě neznamená, že není trestně postižitelná. Naopak je třeba konstatovat, že šikanování a to, co jej provází, velmi často naplňuje skutkovou podstatu celé řady trestných činů.

Právní povědomí v naší společnosti nebývá dosud na dostatečné úrovni, a tak mnoho lidí (a tím spíše dětí) vůbec netuší, co vše může být kvalifikováno jako přečin nebo zločin. Trestní zákoník, v platném znění, definuje několik desítek trestných činů, které mohou být v rámci šikany spáchány. Například se může jednat o tyto trestné činy: vydírání, útisk, vzbuzování důvodné obavy, loupež, poškozování cizí věci, omezování osobní svobody, ublížení na zdraví, pohlavní zneužívání, rvačka, porušování tajemství dokumentů uchovávaných v soukromí aj. Není výjimkou, že nastane tzv. jednočinný souběh, tzn., že jedním jednáním pachatel naplní skutkovou podstatu většího počtu trestných činů. Trestného činu se může ovšem dopustit i pedagogický pracovník nebo rodič, který šikanu přehlíží.

V souvislosti se šikanou v dětských kolektivech bývá často poukazováno na beztrestnost pachatelů z důvodu jejich nízkého věku, což někdy vede k rezignaci na řešení celé situace. Je nutno zdůraznit, že bez trestní zodpovědnosti jsou jen nezletilí, tedy osoby mladší patnácti let. Za ně mají zodpovědnost jejich rodiče, resp. zákonní zástupci. Mezi patnáctým a osmnáctým rokem je dítě mladistvým, který trestní odpovědnost má, byť omezenou. Osoba starší osmnácti let má již plnou trestní zodpovědnost (pokud o ni nepřišla např. kvůli duševní poruše).

Trestní sazby jsou závislé na závažnosti provinění i dalších okolnostech, občas však skončí ve výkonu trestu i mladiství, jejichž jednání by naše veřejnost – poměrně tolerantní k násilí – hodnotila spíše jen jako „klukovinu“.  Ovšem s tím, jak stoupá výskyt násilí a jeho společenská nebezpečnost, budou pravděpodobně i za školní šikanu vyměřovány stále vyšší tresty.

Mohlo by se zdát, že mezi šikanováním a škádlením neleží ostrá hranice, neboť z vnějšího pohledu může obojí jednání vyhlížet k nerozeznání podobně. Věc je však složitější. Zásadně rozdílné totiž nejsou vnější projevy šikany a škádlení, nýbrž samotná vnitřní podstata těchto jevů.

Zatímco záměrem šikanujícího je ublížit šikanovanému, ponížit jej, zesměšnit, snížit jeho lidskou důstojnost a na jeho úkor zvýšit vlastní sebevědomí, ten, kdo někoho škádlí, je veden zcela jinými úmysly.

Škádlení se uskutečňuje mezi lidmi, kteří k sobě chovají sympatie a cílem takového jednání je zlepšit náladu na obou stranách, vnést do určité situace humor, odlehčit ji, uvolnit se a pobavit. To, že se slovo škádlení někdy používá jako eufemismus pro obyčejné násilí, na věci nic nemění. V momentě, kdy situace škádlenému začne být nepříjemná, musí škádlící jedinec přestat. Neudělá-li to, přestává škádlit a začíná ubližovat. Ne každé ubližování je však šikanou. Poněkud paradoxně je v případě šikany určující spíše motivace a pocit agresora než oběti. O šikaně mluvíme, pokud agresor chce ublížit, v podstatě bez ohledu na to, jak to vnímá oběť. Může se totiž stát, že je oběť buď přecitlivělá a úkorně přijímá a silně prožívá i sebemenší narážky anebo naopak ani těžké urážky nevnímá, nebere si je osobně apod.

Obecně je třeba zpozornět, když je nějaké podezřelé jednání bagatelizováno tím, že je označováno jako legrace, škádlení apod. Prostým dotazem směrem k případné oběti se však zpravidla nedozvíme nic podstatného, neboť šikanovaný jedinec často ochotně potvrdí, že o nic nejde, že je to jen legrace…

Následky tak závažného jednání, jakým je šikana – a to i ta počáteční – mohou být rozmanité. Většinou každý uvažuje téměř výhradně o následcích, které si odnáší do života oběť. Šikana, zvláště ta neřešená nebo špatně řešená, však mívá nepříznivé dopady na všechny zúčastněné, agresory nevyjímaje. Pokud jde o oběť, rozlišujeme následky bezprostřední a dlouhodobé.

K těm bezprostředním může patřit bolest z fyzické či psychické újmy, zhoršení nálady, poruchy spánku, poruchy soustředění, zhoršení školních výsledků a další průvodní jevy silného stresu.

Mezi dlouhodobé následky, které často provázejí oběť mnoho měsíců i let, může patřit široká škála psychosomatických poruch (bolesti nejrůznějších částí těla, neurovegetativní obtíže, poruchy nálady, poruchy spánku), narušené sebehodnocení a sebevědomí, problémy v navazování mezilidských a partnerských vztahů apod. Není nikterak výjimečné, že se dospělý člověk potýká se zdravotními či sociálními problémy, o nichž ani netuší, že mají svůj původ v šikaně, kterou zakoušel jako dítě.

Také agresor však bývá nepříznivě ovlivněn jednáním, které působil. Může se fixovat jeho představa, že je oprávněn ubližovat ostatním, která mu pak působí potíže v dalších vztazích; osvojí si nepřijatelné strategie mezilidské komunikace a soužití. Z agresorů školních šikan často vyrůstají jedinci, kteří se dostávají do konfliktu se sociálními normami a někdy i se zákonem. Zničující dopady mívá šikana též na širší okolí, na spolužáky, přátele a známé hlavních aktérů. Ti všichni mohou učinit zkušenost, že násilí se vyplácí, že je výhodnější přidat se na stranu silnějšího, že škola, potažmo společnost, nemá účinné nástroje na řešení bezpráví atp.

Se šikanováním se můžeme setkat téměř v každém vrstevnickém kolektivu, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální status dotčených osob. Mylný je předpoklad, že je šikana omezena pouze na prostředí, ve kterých se koncentrují problémoví jedinci, jako jsou např. výchovné ústavy nebo věznice. Šikanu můžeme pozorovat v dětském domově, v učilišti, ale i v mateřské škole, v zájmovém kroužku či na univerzitě. Najdeme ji i v kolektivech handicapovaných jedinců, v ryze dívčích skupinách, mezi dospělými i mezi seniory. Pochopitelně se v těchto rozmanitých prostředích bude lišit intenzita a forma šikany.

Obecně platí, že nejzávažnější případy šikany se mohou rozvíjet tam, kde jsou lidé vystaveni silnému stresu, kde se vyskytuje kultura násilí, kde materiální i sociální prostředí negativním jevům de facto nahrává. Extrémním příkladem takového prostředí může být výchovný ústav s kvazi-vojenským režimem. V pobytových zařízeních navíc šikanu podporuje také to, že lidé tam mají minimum soukromí, nemohou tak účinně skrývat své případné nedostatky jako v běžné škole či v běžném zaměstnání. Příhodné podmínky pro bujení šikany jsou tam, kde je tento fenomén přehlížen, tabuizován či popírán a také tam, kde se uplatňuje autoritářský výchovný či řídicí styl. Naopak relativně nejmenší riziko vzniku a rozvoje šikany bude v zařízeních, kde se o tomto problému otevřeně hovoří, kde jsou nastaveny efektivní preventivní a intervenční strategie, kde se dospělí či nadřízení o své svěřence zajímají a jsou připraveni jim pomáhat.

Velký rozdíl z hlediska rizika vzniku šikany pochopitelně bude mezi velkou sídlištní školou ve vyloučené lokalitě a venkovskou malotřídkou. Tvrzení, že v tom a tom zařízení či kolektivu se však šikana objevit v žádném případě nemůže, by bylo zavádějící a nebezpečné.

Šikana může být řešena v rámci vnitřních předpisů konkrétní školy či školského zařízení, ale i v rámci obecně platných právních předpisů. V závislosti na závažnosti případu může být viník potrestán některým kázeňským opatřením (napomenutí třídního učitele, důtka třídního učitele, důtka ředitele školy, převedení do jiné třídy či výchovné skupiny, u žáků s ukončenou povinnou školní docházkou připadá v úvahu i podmínečné vyloučení nebo vyloučení ze školy) nebo sníženou známkou z chování.

Je-li šikana řešena Policií ČR jako trestný čin, může být pachatel na základě soudního rozsudku potrestán i několikaletým odnětím svobody. V případě trestů a opatření, která uděluje škola či školské zařízení, bývá často konstatováno, že jsou obvykle příliš mírná a potrestaní je neberou vážně, někdy je dokonce přijímají jako určité ocenění své „delikventní kariéry“. To je někdy pravda, přesto by však bylo chybou na tato opatření rezignovat – mají totiž význam i pro oběti a svědky trestaného chování, jsou určitým signálem, jehož absence by mohla mít celospolečenský negativní dopad.

Především je třeba říci, že jakákoli upřímná snaha pomoci druhému si zaslouží uznání a respekt. Ne každý – dospělé nevyjímaje – se k takové snaze odhodlá. Často je totiž pohodlnější a bezpečnější starat se jen o sebe a problémy druhých přehlížet. Kdo chce někomu pomoci v obtížné situaci, mnohdy riskuje – jeho dobrá vůle může být nepochopena a odmítnuta jak dotyčným, tak i okolím.

U závažnějších případů, hlavně pokud jde o fyzické násilí, vyžaduje pomoc skutečnou odvahu a statečnost. Zastánce šikanovaného žáka například někdy riskuje, že se agresor zaměří i na něj. Proto musí být pomoc poskytována s rozvahou.

Obecně platí, že setkáme-li se s násilím, které někoho bezprostředně ohrožuje, měli bychom zasáhnout okamžitě a razantně. Pokud jde o násilí, které probíhá dlouhodobě a nehrozí bezprostřední ohrožení zdraví či života oběti, měli bychom svůj postup co nejlépe promyslet a zvolit vhodnou strategii. I dobře míněná pomoc může v některých případech uškodit. Poskytuje-li pomoc a podporu nezletilý jedinec, měl by se vždy poradit s dospělým, jemuž důvěřuje.

Pokud jde o konkrétní způsob pomoci šikanovanému, často stačí zdánlivá maličkost – poskytnout mu emocionální podporu, dodat mu odvahu, aby svou situaci chtěl řešit, aby si nechal pomoci, aby nepropadl beznaději a pocitu, že je se svým trápením zcela osamocen. Máme k dispozici mnoho institucí a organizací, které umí obětem násilí účinně pomáhat, velkým problémem však je, že stále mnoho lidí nenajde sílu a odvahu tuto pomoc vyhledat a přijmout. Někdy o ní ani nemají dostatek informací.

Pomoci šikanovanému lze však také nepřímo, a to tím, že budete sami i spolu s jinými při různých příležitostech dávat najevo svůj nesouhlas s násilím ve společnosti.